Kafkova Siřem
BYLO UŽ POZDĚ VEČER, když K. dorazil na místo. Vesnice ležela pod hlubokým sněhem. Zámecké návrší nebylo vidět, obklopovala je mlha a tma, ani nepatrný záblesk světla nepřipomínal velký zámek. Dlouho stál K. na dřevěném mostě vedoucím od silnice ke vsi a díval se nahoru do zdánlivé prázdnoty. Franz Kafka, Zámek.
Bylo naopak horké letní odpoledne roku 2012, když jsem na místo dorazil já. Devadesát pět let po té, co v Siřemi strávil FK pár šťastných měsíců u své sestry Ottly. S čerstvě diagnostikovanou tuberkolózou odchází na venkov, na zdravý vzduch, ačkoliv ho jeho přítel Max Brod varuje - Podbořansko má prý z celé monarchie největší výskyt této choroby.
Přicházíte-li od Podbořan do Siřemi dnes, míjíte nejprve zvláštní kapli zasvěcenou svatému Václavovi. Ano, jsme v Sudetech, ale svatý Václav je patronem celé země, na jazyky jejích obyvatel nehledí. Když zahlédnete pod sebou v údolí Siřem, překvapí vás velká stavba, která vesnici dominuje. Zámek? Na mapě nic není. Až když přijdete blíž, dojde vám, že to je velká barokní kontribuční sýpka. Situovaná ovšem na místě výsostně dominantním, zámeckém. Přijdete-li do vsi (minete přitom zvláštní psychedelický statek a na dnešní poměry neobvykle zpustlý kostel), zjistíte navíc, že z návsi k té sýpce nevedou žádné cesty. Tak jako nevedly k románovému Zámku. Jestli byla Siřem Kafkovi inspirací, je věcí stálého sporu literárních historiků. Mě se zdá, že do značné míry byla.
Jedna věcí, která Kafkovi v Siřemi opravdu vadila, byly myši, které mu v noci pobíhaly po světnici. Pištěly, skákaly po uhláku, hryzaly dřevo. Pořídil si proto kočku, která myši sice vypudila, ale pro změnu teď zase ona rušila spisovatele při psaní svou přítulností. „Kočka mě zbavila myší, ale kdo mě zbaví kočky?“, píše Maxu Brodovi.
V průčelí jednoho z návesních domů na návsi připomíná tu historku novodobá plastika. Není to onen Ottlin dům, ten už nejspíš nestojí. Ale jinak se toho v Siřemi od těch dob zase až tak mnoho nezměnilo. Jen kostel snad nebýval tak zpustlý a rybníček na návsi tak jedovatě zelený. Ale kdo ví...
Fotografovala Lucie Haschková a Petr Linhart
