Petr Linhart *** landscape folk

VYPÍNÁM FEJSBŮK
Venku padá mokrý sníh, obloha je šedivá, je mlhavo a sobota. Karanténa a počasí tak akorát, aby člověk vyvolával duchy, nebo alespoň vzpomínky. Pouštím si písňové album Petra Linharta Nezvěstní a vyvolávám obojí najednou: "Námořní kadet si vyšel projít malý ostrov / Zůstal po něm jenom křik ptáků / Někdo pak na severu pohřbil muže, kterého přinesla jižní bouře / Zatím se jistá dáma rozplynula v davu / Jako když sfoukneš svíčku / Na konečnou autobusu dojel jenom kufr pana T."
Kdo u nás takhle umí psát poezii, napadá mě okamžitě, když se ozvou první tóny této básnické sbírky vnořené do hudby a zdrženlivého zpěvu břevnovského Linharta-Cohena?
Prý tu desku připravoval pět let. Jeho příběhy ze Sudet jsou přitom napsány tak lehce, že to tvrzení popírají, a zároveň tak důkladně a úsporně, že to vlastně nemohlo být jinak. Nemohl je vychrlit v návalu inspirace, musel je předem najít a hlavně prožít. Příběhy nachází už mnoho let vesměs v pohraničí; okouzleně naslouchá legendám, jako je ta o matce jedné tamní rodačky, která se přes den musela starat o děti, a když večer usnuly, tak se za svitu měsíce věnovala své vášni – lyžování.
Linhart ale nezůstává u pouhého vyprávění příběhu, dává mu sugestivní básnický přesah a aktuální náboj: "Co víš dnes o úplňku, když modrobíle září? / Co víš dnes o sněžném Měsíci? / Zářila zima, dokud ještě trval svět / Měsíc se radoval a zpíval..."
V písni Marie je ještě nelítostnější: "Marie, vypni ten fejsbůk, za městem teče řeka / Marie, s tou vodou do daleka plyne tvůj život..."
Linhartovi nezvěstní jsou dávno zemřelé a zmizelé postavy, ale třeba i ta Marie, která se úplně stejným způsobem ztrácí ve virtuálním světě. Jindy – jako v písničce Skytaly – jde o mizení nás všech, naší paměti a identity. Zpívá o pomníku, který nejprve patřil padlým v první světové válce a pak hrdinům od Dukly:
"Pohyblivý písek křupe pod botama / Pohyblivý písek v patách hrdinům / A jejich vítězství je naše sláva / A naše prázdnota je naše prázdnota."
Moje letošní dovolená za zavřenými hranicemi a v izolaci byla ve znamení míst, o nichž Petr Linhart zpívá: Vejprty, Johanngeorgenstadt, Skytaly, Siřem. Na jeho doporučení jsem všechna projezdil. V Siřemi jsem vyhledal dům, v němž bydlel Franz Kafka, a spatřil i velkou barokní sýpku, která mu snad sloužila jako inspirace k psaní Zámku."
Teď mi v hlavě znějí verše z úvodní písničky alba a po dlouhé době mám pocit, že kdybych to uměl, napsal bych to stejně:
"Sněží / Bílý kůň lehá na Siřem / Zimou je podzim usmířen / Po cestě domů / Kráčíme spolu / Doktor Kafka a já."
A rozjitřen tou čirou poezií, neubráním se smíchu nad kafkovsky vycizelovanou slokou:
"V průčelí domů / Mladý muž v levici svírá kočku / Kočka ho zbavila myší / Jenomže kdo ho teď zbaví té kočky?"
Poslouchám Linhartovy Nezvěstné pořád dokola. Když zavřu oči, vidím krajinu. Venku padá mokrý sníh, obloha je šedivá, je mlhavo a sobota. A já si říkám, že když je tu někdo, kdo natočí takhle dokonalou desku, není nic ztraceno.
A vypínám fejsbůk, vždyť za městem teče řeka...
(Napsáno pro Týdeník Rozhlas)